Od malinka většina z nás slýchala “nehrb se, narovnej se, podívej se jak stojíš”. Verbálně zdatnější rodiče následně konkretizovali naše postoje do kdejakých útvarů jako například “stojíš jak paragraf, jsi ohnutý jak luk” a našla by se i další trendy přirovnání, která mnoho z nás, dnešních rodičů memově opsala a pravěké sdělení o stojícím solném sloupu a jiných útvarech předáváme dál.
Udělejme si malý test.
Najděte si na chvilku klidný koutek, uvelebte se a zavřete oči. Zkuste si sebe samu představit jdoucí po ulici. Jste zdravá, čerstvě zamilovaná, v práci se vám daří a život zkrátka nemůže mít lepší směr. Prohlédněte si, jakou řečí promlouvá Vaše tělo? Jaký máte postoj? Jakou energii a rytmus má Vaše chůze? Jaký tvar má Váš hrudník? Jak promlouvají Vaše mimické svaly, co vypovídají o Vašem aktuálním rozpoložení a prožívání? :). Jak gestikulujete v interakci s jinými lidmi? Možná jste si teď dokonce povšimla, že se v té představě zlehounka culíte :). Umím si představit, že je Vám tady hezky, ale…
Ještě jednou zavřete oči, tentokrát jdete ve své představě do vztahu, který už několik let živoří, burácí, je plný neporozumění, dohadů a rozdílnosti. Jste v tomhle partnerství možná ze zvyku, možná ze strachu spálit mosty. Vaše práce není taková, jak jste si ji v představách malovala a každodenní stereotyp Vás ubíjí. Každé další ráno, kdy se budíte do téhle konstelace, sebe samu peskujete za neschopnost změny. Máte nohy okované řetězy a ony nemohou udělat krok. Sama k sobě postupně ztrácíte úctu a svůj život pomalu úhledně zametáte pod rohožku výmluv a svých takzvaných „musím“. Jak v téhle představě vypadá Vaše páteř? Ramena? Co prozradí obličej. A jaká bude Vaše chůze? Ale především, jak se Vám dýchá? Kde končí Váš nádech? Stekl až na dno pánve a nebo zůstal jen v úrovni Vašeho hrudníku a podklíčků?
Jaké tedy byly tyto dvě představy?
Pravděpodobně při té první jste plula energickým krokem, vzpřímená a sebejistá, vlasy vlající a poletující ze strany na stranu, Váš výraz byl měkounce spokojený a ramena otevřená. Jak se Vám tady dýchalo?
Naopak v druhém případě si umím představit páteř kulatě zborcenou, ramena zavřená dopředu, prsní svaly zkrácené a podbřišek stažený ve stresovém postavení. V úrovni krku přiškrcené hlasivkové svaly, možná se už začíná tvořit nechvalně proslulá druhá brada. A jak je na tom výraz Vaší tváře? S největší pravděpodobností je zkroucená bolestí, mimické svaly napjaté jak struny, koutky úst stažené dolů a čelist v jemném, ale trvalém sevření.
Váš dech tady bude částečný, uvězněný pouze v prostoru mezi podklíčky a prsní rýhou. Zcela jistě budete většinu času trávit v tzv. permanentním nádechu a nebo výdechu. Vaše buňky potažmo buňky Vaší pánve živoří, jedou na půl plynu.
Co když ale tenhle model trvá roky?
Naše tělesná forma, tvar, schopnost vzpřímení a otevření se světu vypovídají celkem dost přesně o tom, kdo je uvnitř. Je – li tam člověk bázlivý nebo nebojsa, je – li vzpurný, a nebo se raději krčí v koutě, je – li jak francouzština krásně definuje introverta – oknem zavřeným, a nebo extroverta – oknem dokořán. Náš tělesný tvar, napětí našich svalů, postavení kloubů, vzpřímení, a nebo naopak zborcení páteře, způsob jakým dýcháme, jak se pohybujeme, to vše vypovídá o tom, jak si v životě stojíme.
Co bylo první? Vejce nebo slepice? Kulatá páteř nebo destruktivní myšlenky?
Nabízí se úvaha, jestli na základě špatných pohybových návyků bolí záda a nebo se to mnohdy děje naopak. Co když člověka dlouhodobě bolí duše, úzkost ho svírá jak brnění, strach z budoucnosti choulí do „bezpečné“pozice nastavující světu záda a chránící hrudník, plíce, srdce a orgány středu? Všechna ta místa na těle, kde se cítíme zranitelní?
Jak se asi daří orgánům, které ztrácejí svůj životní prostor v momentě, kdy se geometrie těla zbortila? Kdy den za dnem pod náporem prožitků tělo postupně a tiše měnilo svůj tvar.
Miminka jsou tekutá.
Poslední dobou mám ve svém okolí několik miminek, včetně toho svého a tak si je prohlížím. Ta čerstvě narozená jsou z většiny tvořena vodou. Jsou to fluidní bytosti a jejich pohyby to potvrzují. Jakoby plují ve stylu medůz a rejnoků. Jejich tvar je plný a bezambiciozně pomale rytmický. Hlavičky mají měkké a tím nemyslím jen prostor fontanely. Zkuste se někdy dotknout dlaní hlavy miminka, jemně potáhnout kůží milimetr tam a zpátky. Jejich fascie jsou zkrátka právě probuzené, nepopsané a plné života, plné vody. Až teprve s každým dalším prožitkem se postupně organizují do tvarů, které definují konkrétní obrazy prožívání.
A jaký je ten Váš tvar :)? Je fluidně se vlnící, otevřený světu, vztahům a zkušenostem, a nebo už to zabalil a naopak pod tíhou prožitého ustrnul v rigiditě minulosti?
A jaká je v kontextu celého článku Vaše pánev? Je to větraná komnata s okny otevřenými dokořán, naplněná životadárným kyslíkem pro Vaše buňky, a nebo je to stažená, tmavá jáma na samém dně Vašeho trupu, nevětraná a živořící bez zdroje a pohybu?
A jestli se Vám článek líbil, nestyďte se mu dát like a nebo sdílet dál 
